OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR dlouhou dobu platili za kapelu obestřenou tajemstvím. Poskrovnu fotek a bližší informace o členech abyste hledali s baterkou – zato vedlejší projekty přibývaly a přibývaly. Před rokem 2000 se vyrojilo pár rozhovorů, kde Roger prozrazoval, že veškerá jejich, ne příliš častá, vystoupení bývají noční můrou, protože se pokáždé obměňují hráči, kteří se sehrávají maximálně týden před akcí. Vše tak závisí hlavně na improvizaci a na lidech samotných. Věci se zamozřejmě od počátků změnily a GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR patří, také díky podařenému albu „Yanqui U.X.O.“, k vyhledávaným představitelům nejen zavilých fanoušků post-rocku. Hudba, kterou prezentují je, řekněme, trochu zmatená. Ve velmi pozitivním slova smyslu. Pokaždé ve vás vyvolá novou emoci nebo spíše umocní tu, která se stejně dere na povrch. GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR mají zvláštní moc – jejich muzika emoce nevytváří, ale burcuje je. Zdánlivá abstraktnost, která vás při matném obeznámení s těmito Američany obestře, se po pár okamžicích vytratí a hudba se tak plynule přetransformuje do jakéhosi zběsilého soundtracku vlastní obrazové mysli.
Zpočátku začínáme sotva znatelnými houslemi, kytarou a následně přidávajícími se bubny. Uplatnění nástrojů a hlasitost hudby se pohybuje jako vlna a navozuje tak zajímavou atmosféru. Skladba působí vzdušně. Lehké vybrnkávání kytary, samply a housle dojem jen umocňují. Po celou dobu se pracuje s hlasitostí, chytře zvolenými pomlkami a obměňováním v podstatě toho samého, ale stále jinak, a co je hlavní, takovým způsobem, abyste se nenudili.
Druhá část skladby „09-15-00“ navazuje velice poklidným, téměř až mírumilovným mostem. Právě při něm, ne sice poprvé, o to však znatelněji, začíná jakási „sebeprojekce“. Tak trochu uvnitř nitra, v okolním světě a daleko ve vesmíru – popravdě jste ale polapeni někde mezi tím vším. A nemáte potřebu to zkoumat, srovnávat a hodnotit, protože v dané chvíli je toto uvažování až směšně podřadné. Vše je nádherně oblé, něžné a bez zádrhelu plyne jak písek v přesýpacích hodinách.
„Rockets Fall On Rocket Falls“ je jako počasí – stejně tak proměnlivá, nevypočitatelná a, samozřejmě nejen díky tomu, zajímavá. Evokuje chladné ráno, déšť i studený vítr na konci podzimu. Přechází od částečně „uchopitelných částí“ do hluku. Jsou zde místa až soundtrackového rázu a vše se ve dvaceti minutách prolíná, překrývá, ale co je hlavní, skvěle doplňuje.
Další dvojskladbou je „Motherfucker – Redeemer“. První část nás nechá chvíli vyčkávat pouze s vysokými tóny a cinkavými souzvuky. Následně se však přimísí bicí s houslemi, které překvapí svým „tanečním“ rytmem a melodií. V pozadí stále znějí různé hluky a sem tam přijde na řadu „nepatřičné“ narušení. Housle vytváří dramatickou atmosféru, následně ustupují, uklidňuje známá melodie a vše se točí v podivných spirálách. Skladba vtáhne, baví. Melodie je postupně svěřena opět houslím, kytaře i zvlášť baskytaře, která vyznívá doztracena. Druhá polovina „Motherfucker – Redeemer (Part One)“ se přenáší do mystičtější roviny. Táhlé tóny, nízká poloha a hluky připomínající povzdechy a šepot. Skladba postupně umlká a zanechává jen jakýsi pomíjivý pocit nevinnosti. Druhá část patří přesně do onoho zmiňovaného „prohloubení stávajících emocí“ – pokaždé na mě působí jinak. Stále se mění, transformuje do bizarnějších poloh. A na konci? Na konci zůstávájí viset jen nezodpovězené otazníky.
GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR připravili albem „Yanqui U.X.O.“ doslova emotivní balík. Ať už ho rozbalujete pomalu, nebo se jím necháte pohltit, čeká vás, věřím v to, skvělý zážitek. Rozhodně doporučuji!
Nádherná emotivní deska.
9 / 10
Efrim Menuck
- kytara
Thierry Amar
- baskytara
Mauro Pezzente
- baskytara
Aidan Girt
- perkuse
Bruce Cawdron
- perkuse
David Bryant
- kytara
Roger Tellier-Craig
- kytara
Norsola Johnson
- čelo
Sophie Trudeau
- housle
Josh Abrams
- kontrabas
Matana Roberts
- klarinet
Geof Bradfield
- basklarinet
Rob Mazurek
- trumpeta
1. 09-15-00 (Part One)
2. 09-15-00 (Part Two)
3. Rockets Fall On Rocket Falls
4. Motherfucker=Redeemer (Part One)
5. Motherfucker=Redeemer (Part Two)
G_d’s Pee AT STATE’S END! (2021)
Luciferian Towers (2017)
Asunder, Sweet And Other Distress (2015)
Allelujah! Dont Bend! Ascend! (2012)
Yanqui U.X.O. (2002)
Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven (2000)
F♯A♯ (Infinity) (1997)
All Lights Fucked On The Hairy Amp Drooling (only 33 copies) (1994)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Constellation Records
Stopáž: 74:58
Produkce: Steve Albini
Godspeed You! Mbody - facepalm...
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.